Podle autorského zákona 121/2000 Sb. § 2, odst 1 a § 16
je možno texty a fotografie stahovat pouze se svolením autora fotek.
 

POMOC LIDEM, POSTIŽENÝCH NIČIVÝM TORNÁDEM

​

         Rozhodl, že pojedu pomoci konkrétním lidem, do vesnic postižených ničivým tornádem. Na webu jsem se přihlásil jako dobrovolník Charity. Rychlá pomoc v nouzi, je pomoc vítaná a i když má člověk plno práce doma, tak si na pomoc potřebným vždycky čas najde. Je pátek, dne 2. 7. 2021, krátce po půl páté ráno, když vyjíždím z Morašic poskytnout pomoc lidem zasaženým ničivým tornádem. Vydávám se tam jako občan, člen hasičského sboru, člen Poutního bratrstva, knihovník, kostelník a penzista v jedné osobě. Krátce po 6. hodině ranní zastavuji na letišti Ladná u Břeclavi. Je tam zatím téměř pusté parkoviště. Na něm parkují jen dvě osobní auta. Jedním z nich je automobil s  logem Českého rozhlasu, z něhož vystupuje řidič. Navzájem se představíme. Dáváme se do řeči. Je to redaktor jedné z nejsledovanějších rozhlasových stanic u nás, Českého rozhlasu Radiožurnálu. Aniž to čekám, tak hned se mnou natáčí první rozhovor tohoto dne. Klade otázky, „kdo jsem, odkud jsem přijel, proč chci pomáhat a proč přijíždím tak brzy“. Na všechny otázky se mu dostává odpovědi. O  mém příjezdu a pomoci pak informuje ve zprávách krátce po 9. hodině, ty posluchače, kteří mají zrovna zapnuté vysílání stanice Radiožurnálu. Po pravdě řečeno, po příjezdu na místo pomoci jsem ani ve snu neočekával, že se mnou bude natočen první rozhovor dne a budou v něm zmíněny moje rodné Morašice. Redaktor pak po skončení rozhovoru vytáčí telefonní číslo krizového štábu. Zjišťuje podrobnosti o kyvadlové dopravě z letiště do postižených obcí, o níž se zmiňují webové stránky. Podle získaných informací má kyvadlová doprav fungovat ale až zítřka, to je od soboty 3. 7. 2021 a také po celý prodloužený víkend, kdy jsou státní svátky. Po tyto čtyři dny očekávají větší příliv dobrovolných pomocníků. Loučím se s redaktorem a odjíždím do Moravské Nové Vsi. U vjezdu do obce je polní parkoviště. Směruje mě na ně hlídka policie. Dál do obce pak musím jít pěšky.

         Na záda si dávám batoh s jídlem, pitím, doklady, pláštěnkou a náhradním oblečením. Vydávám se do postižené vsi. První stavení v Moravské Nové Vsi nic nevypovídají o tom, že by tudy prošlo tolikrát v médiích zmiňované ničivé tornádo. Zaujal mě jeden malý útulný cihlový domeček s  předzahrádkou s dřevěným laťkovým plotem. Na každé laťce jsou nasazené keramické hrnečky dnem vzhůru, z nichž každý má jiný tvar, je jinak ozdoben kresbou. Všechny jsou ku podivu na svém místě a nepoškozené. Po ničivém živlu není zatím ani památky. Tudy, že by prošlo tornádo? Nemyslitelné! Vše se ale postupně mění po ujití dvou set metrů do centra Vsi. Tu je vidět z keře utržený letorost a tu zase stromu chybí nějaká ta menší větev. Jak ale přicházím více do středu obce, tak jsou stopy po tornádu stále zřetelnější a zkáza viditelnější. Sem tam rozbitá okna a pár poškozených střech se postupně mění v úplně vybitá okenní skla, pokroucené venkovní žaluzie, plachtou přikryté střechy, omlácené fasády a do nich zapíchnuté křidlice, kousky latí, či torza větví. Ještě před nedávnem vzrostlé a olistěné stromy tu trčí jen s kosterními větvemi, jako ruky s prsty ukazující na nebe odkud větrná zkáza přišla a orvala jim veškerou zeleň i s dozrávajícími plody. Přicházím do středu obce ke kostelu a obecnímu úřadu. Již z dálky je to pohled žalostný. Připadám si, jako bych procházel vesnicí po leteckém náletu. Z Brna, kde jsem byl v učení a studoval, byly na fasádách viditelné záseky po střepinách granátu a po kulkách z pušek ještě dlouho po válce. Tady, ve středu obce, je takto poznamenán každý dům. Všude místní odklízejí suť. Některé domy nemají střechu. Jiné jsou polo rozbořené. Průjezdy domů jsou bez vrat, které živel poničil a odnesl bůhví kam a do dvora a pak dál do zahrad se radši ani nedívat. Střechy spousty domů jsou zakryté modrými plachtami. V okách plachet visí na provázcích PET lahve naplněné vodou. Jsou to závaží, se kterými pohupuje slabý čerstvý ranní vánek. Terasové schody končící v prázdnotě, vedly do obydlí, které tu není.

          Zdravím nějaké místní usedlíky, kteří mají plné ruce práce s odklízením suti, a ptám se jich, kde najdu místo, kde se jako dobrovolník mohu hlásit. Směrují mě k obecnímu úřadu a srdečně mi za pomoc děkují, aniž jsem dosud zatím nikomu a s ničím nepomohl. Je na nich vidět, že si tu jakékoliv pomoci dobrovolníků pravdu velice váží.

         Došel jsem na místo registrace, kterým je modrý stanový přístřešek. Je naproti kostelu bez věže a  bez vazby. Tak nějak tu stál před staletími, když ho dostavili zedníci, a než přišli mistři tesaři zhotovit mu krov. Po několika dotazech odkud jsem a co mohu nabídnout za pomoc, jim odpovídám, že jako pracovník obce a jako zručný kutil zvládnu jakoukoliv práci. Hlavním mým cílem proč jsem tu, je pomoci potřebným, a jak je vidno, tak té je potřeba opravdu všude.

         Místnímu uzenářskému obchodu to vzalo celou plechovou střechu. Podle koordinátorů z  modrého stanu, kteří pomoc zprostředkovávají, tam pracuje parta tesařů z Hoštic a zedníků ze Všerub a ti potřebují dva pomocníky. Mezitím ale sehraný tým musí vyřešit ještě několik telefonátů žádajících přistavení kontejneru a nakládací techniky. A takto tu koordinátoři pracují po celý den. Zastaví se jen na oběd. Po vyřízení telefonátů mi na papírek píší adresu postiženého uzenářství a číslo domu, kam mám jít. Vydávám se tam a  hlásím se u pana domácího. S ním nejprve zajišťujeme chodník proti vstupu, protože z patra domu budou zedníci házet na chodník živlem strženou suť z části štítu. To je moje první pracovní činnost. Následuje vynášení zbytků dřeva, torza latí, pokroucených zbytků plechové střešní krytiny a úklid na dvoře. Po dvou hodinách práce nám paní domácí vaří kávu a pan domácí se rozpovídá, jak pod pergolou se psem Maxem byli svědky toho, jak jim tornádo odnáší střechu. Zažít by to znovu nechtěl. Hned po kávě jdeme zase pracovat. Z poškozené střechy sundáváme trámy. Dva tesaři a to Martin s  pomocníkem pracují na střeše, další tesař Zbyněk a já jsme dole, kde jim připravujeme nové trámy, ve kterých Zbyněk pomocí vzorové lérky vyřezává zářezy a trámy zkracuje na přesně stanovenou délku. Je jich celkem třináct. Asi metrové převisy trámů, které jsou ze dvora vidět z podhledu je třeba elektrickým hoblíkem ohoblovat a vibrační bruskou hladce osmirkovat. Zbyněk kreslí a pracuje s  motorovou pilou a já mu pomáhám trámy nosit, smirkovat a spolu je pak i s panem domácím podáváme tesařům na střechu. Mezitím, piliny a hobliny smetám, aby je vánek nerozmetal po dlážděném dvoře. Takto pracujeme od rána až do půl páté odpoledne, kdy parta zedníků a tesařů s  prací končí. Poté si čtvrthodinku vykládáme v průjezdu s majiteli poškozeného domu a loučíme se s  nimi. Dostává se nám srdečných díků. Co je ale hlavní, tak v srdci a mysli si odnášíme pocit, že jsme někomu nezištně mohli pomoci v jeho svízelné situaci. Hlavně proto jsme všichni tu, abychom pomohli v nouzi, je to jednak křesťanské a hlavně lidské.

Text Emil VEIS