AKTUALIZOVÁNO
dne 6. 9. 2024
POMNÍK OBĚTEM DVOU SVĚTOVÝCH VÁLEK
Autor textu a fotografií - Emil VEIS a Milan POPELKA.
Podle autorského zákona 121/2000 Sb. § 2, odst 1 a § 16 je možno texty a fotografie stahovat pouze se svolením autora.
POZNÁMKA: Některá tlačítka spolehlivě fungují na počítači, na mobilu tomu tak být nemusí. Za to se omlouváme a děkujeme za pochopení.
POMNÍK PADLÝM CHTĚLI VYBUDOVAT UŽ NAŠI PŘEDCI V ROCE 1921
Archivy skrývají mnohá tajemství o nichž nemáme ani potuchy. Již léta navštěvuji různé archivy a jedno z mnoha tajemství jsem poodhalil a podělím se o ně s Vámi. Málokdo z místních občanů ví, že naši předci chtěli po skončení Velké války, jak se tehdy říkalo I. světové války, vybudovat obětem pomník. Vypovídá o tom protokol ze zasedáné obecního výboru ze dne 19. 6. 1921 a to v jednacím bodě III. Letos je tomu tedy přesně 100 let. Jak je nám všem známo, tak pomník padlým vybudovala až naše generace a to v roce 2014.
Na pomník se podle zápisu vybíraly peníze a to hned v několika sbírkách. Zůstává záhadou, proč obec pomník nezbudovala a na co se ony vybrané peníze vynaložily.
POMNÍK PADLÝM VYBUDUJEME
Velkým znalcem I. světové války je místní občan a zapálený badatel Milan Popelka, který se o své bohaté znalosti podělil s veřejností několika výstavami a zajímavými přednáškami v Morašicích i jinde v okolí. O zápisu z roku 1921 jsem ho informovaln a naznačil, že by bylo vhodné pomník padlým vybudavat, buď k příležitosti 100. výročí začátku, nebo ukončení I. světovéválky. Věděl jsem, že je to ten správný občan, na kterého se obrátit. Shromáždil všechna data potřebná k vytesání do kamene. Vešel do jednání se starostkou, která tuto myšlenku podpořila a začalo se jednat na konkrétních místech. Navrhl i tvar pomníku. Inspiraci našel v obci Vícenice nedaleko Třebíče. Jak se zmínil, vzhledově se nejvíce podobá pomníkům stavěným ve 20. letech minulého století.
PODSTAVEC PRO BUDOUCÍ POMNÍK
Vybudování pomníku předcházela a hlavně také dopomohla souhra náhod. Pod jižní hřbitovní zdí bývala skládka, kam občané odhazovali kelímky od svíček, věnce a jiné věci, které odstraňovali z hrobů, poněvadž v tu dobu tam ještě nebyl kontejner k ukládání odpadů, jak je tomu nyní. V roce 2010 jsem při sečení trávy pod hřbitovní zdí objevil kámen, který by mohl poškodit sekací nože travního traktůrku. Nešel vydolovat a jak jsem zjistil, byl hodně velký. V té době se ve Višňovské jámě budoval poldr. Denně tam ze dvora bývalého JZD jezdil bagrista a tak jsem ho požádal, aby lžící kámen vyhrábl. Ukázalo se, že je to nepoškozený základový sokl z některého náhrobku. Bylo nám ho líto zahrabat v poldru a tak jsme rozhodli, že ho umístíme někam na náves obce. Nové místo našel v blízkosti kostela, ve směru na severozápad. Našel i nové uplatnění. Stal se podstavcem pro truhlíky s květinami, s tím, že o jeho dalším osudu rozhodne čas. V roce 2010, kdy se to událo, jsme nemohli vědět, že tento kámen se stane základem Pomníku padlým v obou světových válkách.
VZTYČENÍ POMNÍKU PADLÝM
Vybudování pomníku bylo kryto formou finančních darů, které poskytli občané. Darovaná částka ve výši více jak 40 000 Kč, plně pokryla výrobní náklady na zhotovení pomníku firmou BENEŠOVSKÝ z Hodonic. Velkou zásluhu na realizaci pomníku mají také příbuzní z řad padlých a několik místních občanů, kteří finanční prostředky na stavbu nezištně darovali. Obec na stavbu pomníku přispěla pozemkem o ploše 0,55 m ². S odstupem několika měsíců byl pomník doplněn o prosklenou lucernu na svíčky a ještě nějaké finance zbyly. Až v roce 2014 se pietní dílo konečně podařilo realizovat, což je jistě chvály hodný a ušlechtilý počin, za nějž je třeba dárcům srdečně poděkovat.
ZÁDUŠNÍ MŠE PŘED ŽEHNÁNÍM POMNÍKU
INSPIRACI, JAK MÁ MORAŠICKÝ POMNÍK OBĚTEM VÁLEK VYPADAT, NAŠEL MILAN POPELKA VE VÍCENICÍCH U TŘEBÍČE.
VÝSTAVKA S DOKUMENTY O I. SVĚTOVÉ VÁLCE
Organizátorem výstavky byl občan Milan POPELKA. Již několik let se systematicky zabývá sbírkou fotografií, dokumentů a dobových předmětů týkajících se morašických občanů, kteří byli přímými účastníky bojů na frontách I. světové války. Fotografie a různé exponáty získává od místních občanů. Dokumenty si nechává posílat i z Vojenského historického archivu se sídlem v Praze. Odměnou za jeho badatelskou činnost, bylo uznání od mnoha občanů i odborníků na historii, kteří výstavku zhlédli. Byla přístupná v prostorách bývalé školy.
PŘÍSTUPOVÝ CHODNÍK K POMNÍKU
K pomníku byl z asfaltové cesty, vedoucí k Trstěnicím, nemožný přístup z důvodu vyhloubené strouhy. V roce 2015 bylo rozhodnuto, že se to změní. Strouha byla zatrubněna a k pomníku byl z asfaltové cesty vybudován chodník.
KDE VŠUDE MORAŠIČTÍ BOJOVALI
Tento blok vznikl na základě dochovaných materiálů, uložených ve Vojenském historickém archivu v Praze, které obstaral a na web svolil umístit badatel Milan POPELKA.
Autor dalšího textu a fotografií jsou - Emil VEIS a Milan POPELKA, pokud není uvedeno jinak.
Podle autorského zákona 121/2000 Sb. § 2, odst 1 a § 16 je možno texty a fotografie stahovat pouze se svolením autora.
HLAVNÍ BOJOVÉ FRONTY PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY
Boje probíhaly na více frontách. Jmenovitě - Italské se také říkalo Jižní, Srbské se také říkalo Balkánská, Východní a Západní - řazeno abecedně. Mimo vyjmenované fronty se ještě válčilo na Turecké frontě a boje probíhaly také na Africkém a Tichomořském válčišti. Co se týče pořadí bojů, tak nejprve vznikla Srbská fronta, po ní Západní fronta, pak následovala Východní fronta a po vstupu Osmanské říše, dnešního Turecka, vzniklo několik dalších menších front. Následně se válka rozšířila do Afriky a také do Tichomoří. Zdroj textů - kniha Milan Čepelka: Fronta v Dolomitech 1915 - 1917, 287 stran a fond okresního archivu Znojmo.
ITALSKÁ FRONTA - DOLOMITY
Když Itálie vstoupila v roce 1915 na straně Trojdohody do Velké války, mělo to být příslibem jejího brzkého ukončení. Čas ale ukázal pravý opak. Boje se změnily v dlouho trvající a vyčerpávající zákopovou válku. Boje byly nepředstavitelně těžké, protože probíhaly na Alpských hřebenech s nadmořskými výškami od 2500 metrů až přes 3000 m. Před započetím Velké války byla Itálie s Rakouskem a Německem členem obranného uskupení s názvem Trojspolek.
Itálie se z Trojspolku vyvázala na základě skutečnosti, že Rakousko s ní nekonzultovalo své kroky, které podniklo na Balkáně, a začala zachovávat neutralitu. Nakonec Itálie vstupuje do Velké války 23. května 1915 na straně Trojdohody.
Počáteční početní převaha italských jednotek nepřinesla očekávané výsledky. Nezdařil se průlom a fronta se zastavila a na dlouhou dobu setrvala na linii hřebenů Dolomit na kótách blízkých třem tisícům metrů. Začala zdlouhavá válka, vyznačující se krvavými urputnými boji o každé sedlo a horský vrchol, jen s minimem vybojovaného území. V nepředstavitelných vysokohorských podmíntrhavin rozmetala nepřátelská postavení do povětří. V ledovci Marmolada byly zase raženy chodby, kde se ukryly celé jednotky.
Strategickým místem velmi těžkých bojů se stala celkem bezvýznamná vyvýšenina Monte Piana. Důvod byl prostý, kolem ní vedly přístupové cesty z Cortiny do jihorakouského Pustertalu. Na vrcholu Monte Piany se dnes nachází horský kanón vyrobený ve Škodových závodech a také mnoho úkrytů vytesaných do skalního masivu. Nejvýznamnější minové chodby se nachází v blízkosti průsmyku passo Falzarego. Jsou dlouhé více než 1 km.
Těžké boje probíhaly na hoře Col di Lana, (italsky „Col di Sangue“), (německy „Fodom nebo Buchenstein") která se tyčí do výšky 2462 m. n. m. a zasloužila si přezdívku („Krvavá hora“). Během 1. světové války hora hrála významnou strategickou roli. Vrcholek hory obsadila německá a později rakouská armáda. Italská strana se snažila několikrát o její dobytí. Vždy však marně. Poslední zoufalý pokus o dobytí se uskutečnil 15. 1. 1915 v pořadí 97. útokem. Poté italská strana začala horu poddolovávat. Záměr však Rakušané odhalili a odpověděli hloubením proti štoly. Po uložení trhaviny do podzemní místnosti a utěsnění štoly nálož dne 5. 4. 1916 odpálili, avšak bez kýženého úspěchu. Italové svou nálož nechali explodovat dne 17. 4. 1916. Rakušané poté vrchol opustili ale podařilo se jim obsadit zase vedlejší vrchol Monte Sief, kde se udrželi až do konce války Poslední pokus o dobytí hory proběhl dne 21. 10. 1917, kdy Rakušané odpálili část masivu mezi oběma kopci. Vytvořil se tak kráter, přes který dnes vede turistická cesta. Na Col di Laně stojí malý kostel věnovaný památce padlým vojákům a nedaleko také nouzový přístřešek. Přes oba vrcholy se táhne linii zákopů a pozůstatek zbytku kasáren.
Těžké boje také probíhaly na jediném italském ledovci zvaném Marmolata (italsky Marmolada). Je to rozsáhlý skalní masiv, nacházející se cca 25 km jihozápadně od Cortiny d´Ampezzo. Nejvyšším vrcholem je Punta di Penia (3 344 m). Přes něj probíhala do roku 1919 hranice mezi Rakousko-Uherskem a Itálií. Jižní stranu masivu tvoří 800 m vysoká skalní stěna. Severní strana je v horní třetině pokrytá ledovcem a klesá do průsmyku Fedaia, kde se nachází jezero Lago di Fedaia. A právě ledovec se také stal místem tvrdých bojů.
Od jara 1916 docházelo na Marmoladě pouze k drobným srážkám rakouských a italských vysokohorských hlídek. Když rakouské bojové jednotky zbudovaly stanoviště polních stráží na Punta di Penia, Monte Serauta (3 218 m), Piz Serauta (3 035 m), v sedle Forcella Serauta (2876 až 2950 m) a na hřebeni Punta Serauta (3 288 m), tak obsadily i část italského území. To si Italové pochopitelně nenechali líbit. Ozbrojení italští horolezci zdolali 800 m vysokou jižní stěnu Marmolady a dobyli hřeben Punta Serauta. Usadili se tam a zanedlouho zbudovali celou sít skalních pevnůstek, zvaných kaveren, vybavených kulomety, horskými děly a světlomety a vytvořili také síť chodeb, které kaverny spojovaly.
Rakušané obsadili níže položené příčné skalní hřebeny a v ledovci začali razit chodby. Postupně vyhloubili cca 8 kilometrů chodeb, které umožňovaly bezpečné a nepozorovatelné zásobování předsunutých pozic, ale především ubytování několika stovek vojáků, před nepřízní počasí, jako byly fujavice, laviny a třeskuté až 40 stupňové mrazy. V prosinci 1916 se utrhla obzvlášť velká lavina, která podle odhadu mohla mít cca 150 000 tun sněhu, smetla celý barákový tábor u Sasso delle Dodici a zabila okolo tří set mužů. Velitel na lavinové nebezpečí upozorňoval a žádal velení o vyklizení ohrožených ubikací. Nebyl ale vyslyšen a pro údajné kverulantství málem postaven před válečný soud.
V úzké skalní štěrbině Fessurascharte, mezi horskými sedly, vysokými přes 3000 metrů nad mořem, umístili Rakušané své hlavní vrcholové postavení, které nazvali „S“. Západně od něho, v ještě vyšší nadmořské výšce 3259 metrů, umístili kanón, kterým ostřelovat italské linie jižně od Marmolady. Obě tato postavení byla propojena chodbami s „ledovcovým městečkem“.
Od května 1916 do září 1917 podnikli Italové ofenzívu, při které zatlačili Rakušany za sedlo Forcella Serauta a zmocnili se jejich postavení „S“. Zanedlouho po tomto úspěchu ale své pozice vyklidili, stejně jako ostatní jednotky na dolomitské frontě. Po těchto bojích zůstaly dodnes přístupné skalní tunely na Punta Serauta, kam dnes chodí turisté.
Dalším místem velmi urputných bojů se stala hora Lagazuoi. Bitva o ovládnutí hory Lagazuoi v srdci italských Dolomitů patřila k nejpozoruhodnějším tažením první světové války. Již samotný vrchol připomíná pevnost, kterou nejprve obsadili vojáci Rakouska-Uherska. Italové se rozhodli pro dosud nevídané řešení. Začali hloubit tunel do útrob hory, směřující pod rakouskou pevnost. Na konci chodby vyhloubili velkou místnost, kterou pak naplnili trhavinou s úmyslem vyhodit část skály i s nepřítelem do povětří. Rakušané zase razili vlastní tunel navržený tak, aby se skalní převis zbortil na ten italský. Bitva tam trvala dva roky. Z těchto bojů se dochovaly dva deníky, které si psali mladí vojáci bojující za rakouskouherskou armádu a italskou armádu. V nich se lze dočíst jaké každodenní útrapy, strach a vyčerpání, jim tato hora, v časech války připravovala.
Na jižní frontě, jak se bojům v italských Dolomitech říkalo, proběhlo 15 válečných ofenziv, z toho bylo 12 italských. Válka v Dolomitech skončila na podzim roku 1917. Italské bojové jednotky svá postavení opouští a přemisťují se k řece Isonzo, kde se boje vyvíjejí nepříznivě. Konec války přichází až o rok později.
Navštívili jsme místa bojů v Dolomotech
V dnešní době je velké množství původních vojenských postavení, z dob I. světové války, zpřístupněno široké veřejnosti. Cesty, po nichž kráčeli vojáci v I. světové válce, jsou různé délky a obtížnosti. Proto si zde dnes každý návštěvník hor a milovník historie, může přijít na své. Mám hory rád a příznivcem historie také jsem, a proto jsem byl velmi potěšen, že jsem mohl do míst těžkých bojů v Dolomitech zavítat. V době míru Dolomity poskytnou návštěvníkovi nezapomenutelné zážitky, kdy tam člověk v klidu obdivuje krásnou přírodu, malebné velehory a horská jezírka, svěží vzduch a pestrou alpskou květenou.
V době bojů I. světové války, ale musel být pobyt vojáků v Dolomitech nepředstavitelně těžký. Vyzkoušeli jsme si to při výstupu na horu Lagazuoi s nadmořskou výškou 2835 metrů. Tato hora byla místem urputných bojů v dobách I. světové války. Vystupovali jsme na ní v červenci, na zádech jen s malým batohem a s pomocí trekingových holí. V takovýchto nadmořských výškách je již řidší vzduch a hůře se dýchá. Příkrý výstup jsme zvládli. Na vrcholku Lagazuoi, kde se bojovalo, jsme se pak kochali překrásným panoramatem Dolomit. Jihovýchodním směrem, vzdušnou čarou cca 5 km, je vrcholek Col di Lana a cca 11 km stejným směrem je jrdiný italský ledovec, zvaný Marmolada. Také to jsou místa dalších bojů, popsaných v textu. O to více je třeba obdivovat vojáky, kteří na vrcholky hor kde se válčilo, vynášeli munici, vodu, potraviny a jiný potřebný proviant k přežití. Obtěžkáni nákladem, také pozorovali okolí ale s obavami, že na ně každou chvíli může vystřelit nepřítel. V letních měsících se to ještě dalo. Nepředstavitelně těžké to ale muselo být v zimě, kdy zde napadne i přes metr sněhu, mnohdy i více a je zde časté nebezpečí lavin.
DOCHOVANÉ MATERIÁLY O VOJÁCÍCH NA ITALSKÉ FRONTĚ
Ve Vojenském historickém archivu v Praze jsou uloženy záznamy také o vojácích z našich Morašic, bojujících na různých frontách v časech I. světové války, podle ročníků narození. Některé ročníky ale byly bohužel skartovány a záznamy se nedochovaly.
Pohlednice kterou poslal Jakub POPELKA z frontového bojiště do Morašic. Skupinová fotka Jakubových spolubojovníků. Který z nich ale Jakub POPELKA je se nepodařilo identifikovat. Foto neznámý autor.
SRBSKÁ FRONTA
V srpnu 1914 vnikli Rakušané na srbské území. Byli však poražení a Srbové postoupili do východní části Bosny a na západ od Zemuně. V prosinci 1914 obsadili Rakušané na čas Bělehrad, ale opět byli nuceni ustoupit. V říjnu 1915 napadli Srbsko Bulhaři a Srbové byli nuceni ustoupit na jih k čáře u Bitolje. Od 30. června 1917 stálo při Dohodě Řecko. Dne 15. září 1918 byla proražena fronta bulharská a Rakušané rychle ustupovali. V památný den 28. října měla Dohoda v moci již téměř celé Srbsko.
VÝCHODNÍ FRONTA - HALIČ
Bojovalo se na území dnešního Polska, v oblasti, které se říkalo Halič. V prvopočátku Velké války to byla bitva u Tannenbergu a Mazurských jezer. Ta začala na přelomu srpna a září 1914. Bitva se zpočátku vyznačovala rychlým postupem ruské armády do Východního Pruska, který zastavil německý generál Hindenburg. V této bitvě sehrála významný úkol zpravodajská služba. Její příslušníci dokázali odposlouchávat ruské rozkazy. Německé velení tak mohlo podle získaných informací správně reagovat a plánovat odvetné bojové akce.
Na jaře roku 1915 Rusové eliminovali tureckou ofenzívu na Kavkaze. Ruská armáda si na turecké frontě, až do svého rozpadu v roce 1917 vedla velmi úspěšně. V Haliči se v květnu 1915 spojeným německým a rakousko-uherským silám podařil průlom u Gorlice a Tarnova. To vyústilo v ruský ústup. V srpnu 1915 Rusové ztratili Varšavu a východní fronta v Evropě se ustálila na čáře Riga – Pinsk – Tarnopol.
Ruská armáda se na východní frontě dvakrát pokusila převzít iniciativu. V létě roku 1916 proběhla Brusilovova ofenzíva a v létě 1917 Kerenského ofenzíva. Poté ale následoval pád ruské armády, morálně vyčerpané válkou a vnitřně rozložené bolševickou propagandou.
DOCHOVANÉ MATERIÁLY O VOJÁCÍCH NA VÝCHODNÍ RUSKÉ FRONŤE
Okresní archiv Znojmo uchovává dostatek materiálů se záznamy o vojácích z našich Morašic, bojujících na různých frontách v časech I. světové války. Některé dokumenty ale byly bohužel skartovány a záznamy se tak nedochovaly.
Záznamy o odvodu morašických mužů.
DOCHOVANÉ FOTKY A JINÉ MATERIÁLY O VOJÁCÍCH Z MORAŠIC
Některé morašické rodiny mají fotky a dokumenty svých předků, kteří se bojů účastnili. Někdy to jsou jenom jediné věci, co se po nich dochovaly.
DOCHOVANÉ MATERIÁLY JAK DOSTAT VOJÁKY DOMŮ NA POLNÍ PRÁCE
Po odchodu mužů na frontu zůstala převážná část prací na zbylých členech domácností, to je na manželkách matkách a dětech. Mužská síla citelně chyběla a tak se manželky, či matky snažily dostat alespoň na nezbytně nutnou dobu posilu na sklizeň zemědělských produktů. Jeden z takových prosebných dopisů jsem objevil v Okresním archivu Znojmo.
ZÁPADNÍ FRONTA
Dne 28. července 1914 vypovědělo Rakousko válku Srbsku, dne 1. srpna Německo Rusku a 3. srpna Francii. Němci pronikli přes neutrální Belgii a 6. září stanuli na Marně, nedaleko Paříže. Byli přinuceni k ústupu k řece Aisně na linii, která stála v r. 1915 a 1916 . K urputným krvavým bojům došlo zejména u Yper, kde byly prvně použity bojové plyny, tvrdě a dlouho se bojovalo také na Sommě a u Verdunu. Roku 1917 ustoupili Němci k St. Quentinu. Po vyřadění Ruska z bojů, pronikli v květnu 1918 opět k Marně. Dne 18. července počal Fochuv protiútok a v říjnu započal ústup Němců. Den příměří nastal 11. listopadu 1918.
LEGIE A LEGIONÁŘI
UNIFORMY LEGIONÁŘŮ. ZDROJ: http://www.vhu.cz/legionarske-stejnokroje-v-jedne-rade/
Znak používaný československými legionáři na pokrývkách hlavy od roku 1918, tzv. sdružený znak legií.
ZDROJ: https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Ceskoslovensk%C3%A9_legie
DOCHOVANÉ MATERIÁLY O LEGIONÁŘÍCH Z MORAŠIC
Ve Vojenském historickém archivu v Praze jsou uloženy záznamy také o vojácích z našich Morašic, kteří vstoupili do legií. Dokumentačné materiály si vyžádal badatel Milan POPELKA. S jeho laskavým svolením jsme některé z nich umístili na tento web.
Balík Cyril * 4. 7. 1894 + 15. 8. 1972
DŮLEŽITÁ POZNÁMKA:
Pokud objevíte rozdíl v datech narození na dokumentech z Vojenského historického archivu a v záhlaví za jménem a příjmením legionáře, tak to není CHYBA. Data narození uvedených legionářů jsem si ověřoval v matrikách a našel nesrovnalosti. Věrohodný je prvotní záznam o narození a ten poskytují pouze MATRIKY: V dřívějších dobách lidé kladli větší důraz na křest a v ten den slavili výročí. Když se datum křtu kryl s datem narození, tak to problém nebyl. Často se ale křtilo v následující den, nebo o několik dní později. Co pak občané nahlásili na úřadech to je tam také zaneseno dodnes. Proto u někoho mohl vzniknout tento rozdíl v datování.
DĚKUJEME ZA POCHOPENÍ TÉTO NESROVNALOSTI.
Jaša Václav * 27. 9. 1886 + ?. ?. ????
Lauš Jan * 22. 6. 1878 + 6. 4. 1952
Nohava Josef * 31. 5. 1895 + 15. 12. 1952
Semotam Rudolf * 16. 4. 1892 + 1. 10. 1952
Sofka Jan * 11. 5. 1895 + 9. 8. 1918
PODĚKOVÁNÍ MORAŠICKÝCH VOJÁKŮ BOJUJÍCÍCH VE VÁLCE, SVÝM SPOLUOBČANŮM, ZA ZASLANÉ DARY
Vyhledáno v novinovém výtisku vydaném dne 22. 4. 1915
FOTKY DALŠÍCH MORAŠICKÝCH OBČANŮ, BOJUJÍCÍCH NA FRONTÁCH I. SVĚTOVÉ VÁLKY
Číhal Antonín * 18. 2. 1886 + 29. 10. 1971
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *
Fendrich Josef * 25. 10. 1893 + 12. 8. 1921
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *
Hubáček Antonín * 10. 6. 1873 + 28. 8. 1918
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *
Korek Jan * 4. 6. 1886 + nezvěstný
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *
Kudláček Fabian * 5. 1. 1897 + 23. 11. 1935
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *
Lauš Josef * 9. 2. 1890 + ?. ?. 1915
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *
