AKTUALIZOVÁNO
dne 6. 10. 2024
Autor textu a fotografií - Emil VEIS, není-li uvedeno jinak.
Podle autorského zákona 121/2000 Sb. § 2, odst 1 a § 16 je možno texty a fotografie stahovat pouze se svolením autora.
STRUČNÉ DĚJINY KOSTELA SV. ANNY
(Data jsou čerpána z Diecézního archivu v Rajhradě, Okresního archivu Znojmo, z historických pramenů, z farní kroniky a z různých odborných zpráv - vyhledal a sepsal E. VEIS).
Kostel svaté Anny je jedinou kulturní památkou v našich Morašicích a tak je vhodné, když se o něm dozvíte něco více. Zajímavostí je fakt, že budova je v majetku obce a veškerý inventář uvnitř zase náleží církvi.
Morašice jsou vesnické sídlo se svědectvím křesťanské víry obyvatel. Historie obce je bohatá na zajímavé události a začala se odvíjet před mnoha tisíci lety, kdy se zde usídlili první lidé, kteří si tuto krajinu vyvolili za svůj domov a vystavěli zde kostel, který zasvětili svaté Anně. Kostel je jedinou památkou Morašic, uvedenou v seznamu nemovitých kulturních památek naší republiky.
BUDOVA KOSTELA
Křesťanský chrám, zasvěcený sv. Anně dostal dominantní polohu uprostřed návsi. Pochází snad z poloviny 16. století. Jedná se o jednolodní stavbu podélně orientovanou s trojboce ukončeným kněžištěm, které má stejnou šířku s lodí obdélníkového půdorysu. Kněžiště s klenutým stropem je ukončené gotickým obloukem a bylo původně samostatnou stavbou. V době vzniku to byla jedna z prvních staveb tohoto druhu i velikosti v širokém dalekém okolí. Jsou domněnky, že snad pamatuje i doby Cyrila a Metoděje. Tuto domněnku dosvědčuje obětní kamenná deskou z monolitu, nad kterou je vystaven současný oltář. Na kamenné menze je vytesán znak Rytířského řádu Křížovníků s červenou hvězdou, kteří tu měli v letech 1535 až 1848 své statky, a dále vytesány letopočty „1617" a „Restaurováno 1902". Podobnou obětní desku má kostel ve Vítochově na Vysočině. V ose západního průčelí předstupuje hranolová věž. Kněžiště a loď jsou opatřeny opěrnými pilíři s pultovou stříškou. Na západních nárožích lodi jsou opěráky postaveny nakoso. V hladkých fasádách jsou prolomená okna s lomeným záklenkem. Okna ve zvonicovém patře věže mají záklenky půlkruhové. Do kostela se vstupuje sedlovým portálem s kamenným ostěním, členěným pruty s hlubokými výžlabky. Portál je zasazen v západní zdi věže. Kněžiště odděluje od lodi již zmíněný gotický vítězný oblouk. Loď má rovný strop. V 18. století bylo dřevěné zvonicové patro věže nahrazeno zděnou stavbou.
Ve 20. století byl kostel stavebně několikrát opravován. Rozsáhlá oprava kostela proběhla v roce 1922. Opravena byla střecha. Uvnitř byl dán prkenný strop a nahozen štukovou omítkou. Kolem kostela byl hřbitov, kde se již nepochovávalo. Byl obehnán zdí. Ta byla v roce 1923 odstraněna, pohřební plocha osázena růžemi a květinami a kolem vysázen živý plot. V roce 1963 dostal kostel novou fasádu. V roce 1986 byly pořízeny nové prosklené vchodové dveře s kovaným mřížováním, namísto původních dřevěných, osazených kovovým závěsným kruhovým svatováclavským klepadlem. Mříž zhotovil umělecký kovář z Brna Jan ŠPANIHEL. V roce 1988 položila brněnská firma DLAŽBA v prostoru presbytáře novou kamennou dlažbu.
V roce 2010 byla zahájena dosud nejrozsáhlejší generální oprava zdejšího kostela sv. Anny.
VĚŽ KOSTELA
Víme o ní to, že v 18. století bylo dřevěné zvonicové patro věže nahrazeno zděnou stavbou. V roce 1908 byla střecha na kostelní věži pokryta žesťovým, neboli pozinkovaným plechem a o rok později došlo k omítnutí kostelní věže.
V září roku 2004 bylo z plošiny vysokozdvižného jeřábu s výsunem 27 metrů natřeno oplechování věže kostela. Bylo také zajištěno upevnění uvolněné šesticípé hvězdy ke spodní části kotvicového kříže na samém hrotu věže.
V týdnu od 23. do 27. srpna 2010 započala generální oprava kostela. Dva tesaři a jeden učeň z firmy STŘECHY – 1. Slezská s.r.o., Brno, začali na vybetonované ploše před vchodem do kostela sestavovat novou dřevnou vazbu věže podle té stávající. Další etapou bylo sundání starého a notně zchátralého krovu věže za pomocí autojeřábu DEMAG AC 40 City, firmy „VELČOVSKÝ z Brna-Židenic. Majitel autojeřábu v pondělí 30. srpna celou střechu i s plechovou krytinou zakončenou hrotem věže s bání, za bedlivého přihlížení několika místních občanů, nejprve nadzvedl a přemístil na travnatou plochu před kostel. Vzápětí na popruzích vyzvedl na odhalenou věž nově zhotovenou vazbu.
Hned následující den 1. září nastoupili pokrývači firmy ŠIMÁČEK Brno s.r.o., aby na nový krov věže přibili střešní latě a pokryli ho křidlicí bobrovkou.
V pátek dne 15. října 2010 pak byla dokončena oprava střechy kostelní věže usazením hrotu z pracovní plošiny autojeřábu s dosahem ramene 25 metrů, auto jeřábníka firmy VELČOVSKÝ. Tuto práci prováděl pasíř KOLÍNEK z Ratajů s jedním pomocníkem. Před nasazením báně na hrot do ní vložili dvě měděná pouzdra s věcmi a dokumenty jako písemný odkaz budoucím generacím přes hranici časů. Věci od různých občanů shromáždil a dokumenty sepsal tehdejší kronikář obce Morašice Emil VEIS.
DOKUMENTY V BÁNI VĚŽE
Makovice věže ukrývají často po staletí různé zajímavé dobové dokumenty. Po jejím rozpečetění se do ní vkládají písemnosti a jiné věci vypovídající o době, ve které jsme žili. Makovici se po morašicku říká báně. Pro každého občana obce je ctí, že může být přítomen této velmi vzácné události a příležitostí něco zanechat pro budoucí. Naší generaci se to poštěstilo a té cti se nám dostalo.
KROV
Ve svém širším okolí jde o ojediněle dochovaný krov, který do roku 2011 neprošel žádnou větší opravou ani konstrukční sanací. Především díky náročnému provedení tesařských spojů jde o cennou ukázku velmi vysoké úrovně tesařského řemesla pokročilého 17. století realizovanou ve venkovském prostředí.Jde o velmi pěkný příklad krovové konstrukce podélně vázané ležatou stolicí raně barokního provedení.Krov nad lodí a presbytářem kostela byl zhotoven z borovic pokácených v letech 1661 až 1662. Stropní trám patra věže byl zhotoven z dubu pokáceného na přelomu let 1695 až 1696. Vyměněný vazný trám krovu nad presbytářem byl zhotoven z jedle pokácené v letech 1822 až 1823. Všechny konstrukční spoje s výjimkou pat krokví a ležatých sloupků jsou zajištěné dřevěnými hřeby. Nutno konstatovat, že rekonstrukce krovu byla velmi náročná na přesnost- Jednotlivá pole se postupně demontovala. Podle vadných kusů se vyráběly nové a poté se vše smontovalo.
STŘEŠNÍ KRYTINA
Při vyklízení půdy kostela, před zahájením oprav v roce 2010, se zjistilo, že v prohlubeninách klenby presbytáře byly nad sebou nakupeny tři různě tlusté vrstvy různých materiálů. Nejspodnější vrstvou byla sláma, na ní dřevěné odřezky ze šindelů a na nich pak úlomky z pálené tašky. O tom, že byl kostel pokryt šindelem a pálenou krytinou bobrovkou víme jistě. Nejspodnější vrstva tvořená slámou svádí k domněnce, že před šindelem byla střecha presbytáře pokryta došky.
V roce 1963 nahradila šindelovou krytinu lodě, pálená střešní taška bobrovka. Plechová krytina věže pochází z roku 1908 a byla v témže roce pouze natřena červenou barvou. V roce 2010 byla dřevěná konstrukce věže nahrazena zcela novou a pokryta střešní taškou bobrovkou. A v roce 2011 byla tou samou krytinou pokryta i loď.
MALOVANÁ OKNA
Barevná malovaná okna pocházejí z let 1906 a 1909. Okno s obrazem sv. Josefa, umístěné vpravo při pohledu na hlavní oltář, bylo zhotoveno v roce 1906 firmou GEYLING ve Vídni a nese prvky inspirované dřevěnými řezbami na hlavním oltáři. Svobodný rolník František HERMAN na ně daroval 300 korun našetřených na cestu do Lurd. Téhož roku nechal rolník Jan JAŠA zhotovit v Brně u firmy B. ŠKARKY, za částku 323 korun 42 haléřů, okno s obrazem sv. Joachyma. Okno nese taktéž prvky inspirované dřevěnými řezbami na hlavním oltáři. Další okna daroval rolník Petr SKRYJA.
ZVONY
Symbolem každého kostela jsou zvony. Zvon volá živé k modlitbě, probouzí spící, bije klekánice, křísí nemocné, oplakává mrtvé, zahání vichry a trne ve válkách. A právě kvůli dvěma světovým válkám je historie morašických zvonů velmi pohnutá. Morašický kostel měl zvony tři. V době 1. světové války byly dva zvony odevzdány vojenské správě v Miroslavi k válečným potřebám. Stalo se tak 25. května 1917. První zvon nesl nápis „Ora pro nobis s. Joachim Anno 1706", byl na něm blíže neurčený obraz a vážil 127 kg. Druhý zvon měl nápis „Ke cti a chvále boží, sv. Anny, sv. Augustina. Svobodná mládež morasická. 1881" a byl na něm obraz sv. Anny a sv. Augustina. Vážil 90 kg. Vojenská správa vyplatila za větší zvon 508,- korun a za menší 360,- korun. Zbývající třetí zvon zůstal osamocený; byl velmi namáhán, a proto za několik let pukl.
V roce 1926 byly pořízeny tři nové zvony. Vyrobila je firma HILLER z Brna. Celková částka za tyto zvony činila 10 054,- korun a byla zaplacena díky sbírce morašických občanů. Vysvěceny a na kostelní věž vyzvednuty byly 22. srpna 1926. První zvon nesl nápis „Ora pro nobis s. Joachim", neměl žádný obraz a vážil 142,8 kg. Druhý zvon nesl nápis „Ke cti, chvále boží sv. Anny a sv. Augustina. Obec Morasice 1926". Byl na něm obraz sv. Anny a vážil 92,9 kg. Třetí zvon měl nápis „Sv. Floriáne, oroduj za nás" a byl na něm obraz kříže s ukřižovaným spasitelem a sv. Florián. Zvon vážil 63 kg. Tyto zvony potkal stejný osud jako zvony původní. Dle přípisu Okresního úřadu Hrotovice ze dne 5. března 1942 musely být zvony sejmuty a odevzdány do sléváren zbrojního průmyslu. V roce 1944 byl pořízen malý ocelový zvon, tzv. „umíráček", s nápisem „Sv. Václav".
Náhradou za zvony zabavené fašisty byly v roce 1970 pořízeny dva nové zvony. Ulil je Gabriel KNOS a Rudolf MANOUŠEK v Martinicích u Velkého Meziříčí. Opět nebylo jediného domu, který by na nové zvony nepřispěl. Celkem se od občanů vybralo 43 400,- Kčs a nebylo domu a rodiny, kteří by nepřispěli. Slavnostní vysvěcení zvonů se uskutečnilo dne 6. září 1970. Jeden ze zvonů nese nápis „Sv. Cyrile a Metoději, orodujte za nás" a váží 186 kg. Druhý nese nápis „Ke cti své patronky sv. Anny věnovali věřící z Morašic" a váží 104 kg.
Hodiny, které řídily chod a vyzvánění kostelních zvonů od roku 1970 byly v roce 2008 nahrazeny elektronickými.
"Rozhoupej zvony nad námi, ať řeknou všem, co nemohou spát ..." To jsou slova známé písničky v podání Evy PILAROVÁ a Jaromíra MAYERA. Hlasy více zvonů jsou v laděny akordickém složení. Zvony tak vytvářejí jakousi melodii. Důležitým aspektem slyšitelnosti zvonů jsou otvory s prkennými žaluziemi na věžích kostela. Klíčovým faktorem je jejich úhel sklonu, který usměrňuje vycházející zvuk. Při větším úhlu sklonu se zvuk šíří dolů, což má vliv na to, že v dáli klesá slyšitelnost. Úhel sklonu žaluzií má být nastaven tak, aby se zvuk šířil nad střechami domů a byl slyšitelný i v dálce. Důležitou úlohu v tom hraje i poloha kostela, zda je postaven na vyvýšenině, či na rovině.
Mnozí si kladou otázku proč se vlastně zvoní.
HLAVNÍ OLTÁŘ
S příchodem faráře Leopolda ROSENBERGA do tehdejší Křtěnice se datuje rozsáhlá obnova vnitřní výbavy kostela sv. Anny v tehdejších Morasicích. Hlavní oltář je vystaven nad původní obětní kamennou deskou z monolitu, kterou celou zakrývá. Byl pořízen roku 1902 za 500 zlatých a pochází z dílny firmy Josef SVOBODA sídlící ve Velké Bíteši. Posvěcen byl při říjnovém posvícení v témže roce. Předtím tu stával oltář barokový a zdobil ho obraz sv. Anny, který je výřezem z původně mnohem většího obrazu a jeho místo v současnosti je za hlavním oltářem.
Po obou stranách oltáře jsou na podstavcích umístěny sochy svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Farní kronika o nich prozrazuje toto. Cituji:
„Úmysl při volbě této byl nejen uctíti svaté věrozvěsty, nýbrž i postaviti obec Morasickou pod jejich zvláštní ochranu, aby v ní jazyk Cyrilo-Metodějský nevyhynul. Jsouť Morasice obklíčeny osadami německými, nebo poněmčenými. Vítonice, před pár lety osada ryze česká napolovic poněmčena školou německou. Sousední Želetice mají od roku 1889 německou školu, rovněž tak sousední Skalice. Kéž svatí věrozvěstové drží tu ochrannou stráž nad dědictvím svým.“
Za zmínku stojí, že Morašice nikdy poněmčené nebyly a ve II. světové válce prokázali naši otcové velkou národní statečnost. V celé obci žilo tehdy jen pět německých rodin. Morašičtí občané zorganizovali podpisovou akci. Listinu podepsalo 222 Morašických a po doručení na příslušný úřad se naše obec stala opět součástí okleštěné ČSR. V "Tisícileté říši" jsme tak pobyli jen velmi krátce a to od 9. října do 24. listopadu 1938. I tento fakt přisuzujeme působení svatých věrozvěstů, a jejich zvláštní ochraně, kterou nad naší obcí neustále drží.
V roce 750. výročí první písemné zmínky o obci proběhla, podle rozhodnutí faráře Mgr. Josefa DVOŘÁKA sídlícího v Hostěradicích, ve zdejším kostele generální oprava oltáře. Restaurátorské práce provedli manželé STAŇKOVI z Dolních Kounic provozující umělecká řemesla v roce 2003. Nejprve aplikovali první zásah k umrtvení červotoče. Chybějící části oltáře doplnili dořezáním. Oltář vyčistili, nerovnosti vytmelili, celý ho pak barevně retušovali a na závěr provedli leštění ploch určených k pozlacení. S dílem začali 7. července a restaurování dokončili těsně před oslavou 750. výročí první písemné zmínky o obci a konanou na svátek sv. Anny v témže měsíci.
SOCHA SVATÉ ANNY NA HLAVNÍM OLTÁŘI
Pochází z roku 1918 a byla posvěcena o pouti dne 28. července téhož roku. Morašickým ženám ji daroval paní PLECHATÁ z Vídně. K pořízení sochy se pojí tento příběh. Ve válečném roce 1915 místní farář učinil o pouti průvod žen po vsi ku cti sv. Anny a za ochranu mužů ve válce a vyzval je, aby tak činily každoročně. Ženy při této slavnosti nesly na nosítkách obraz sv. Anny, který je v současné době umístěn za oltářem. Slavnosti přihlížela paní PLECHATÁ, dlící právě v Morašicích a tak se jí procesí zalíbilo, že se rozhodla darovat ženám sochu sv. Anny, aby ji nosívaly na nosítkách místo obrazu, což považovala za mnohem důstojnější způsob.
NOVÝ OBĚTNÍ STŮL
Byl zhotoven v roce 1974 pro farní kostel v Trstěnicích. Tam se však tvarově nehodil k hlavnímu oltáři a tak byl o rok později přenesen do Morašic, kde do interiéru lépe zapadl. Na soklu hlavního oltáře je zlacená řezba kalicha a nový obětní stůl, který vyrobil stolař Oldřich ČADA z Višňové má právě tvar kalichu. Malbu na něm provedl malíř ČERNÍK z Horních Dunajovic.
POBOČNÍ OLTÁŘ PANNY MARIE LURDSKÉ
Před rokem 1901 stával na pravé straně před vítězným obloukem malý starý oltářík s obrazem Rodiny Nazaretské. Byl velmi sešlý, a proto byl roku 1901 nahrazen oltářem Panny Marie Lurdské. Zhotovil ho Josef SVOBODA z Velké Bíteše za 360,- korun. Sošku Panny Marie Lurdské věnovala Marie SEMOTAMOVÁ. Rodina SEMOTAMOVA ji pořídila obnosem 104 koruny v tehdejší měně. Ze svěcení této sochy se dochoval tento zápis. Cituji:
„O neděli XXII. po sv. Duchu, ke konci října byla socha ta slavnostně posvěcena. Nesena dívkami od kříže za dědinou (k Hostěradicím), což je dnes kříž stojící na Dolním konci obce na paloučku před VEISOVÝMI č. 104. Ve velikém průvodu (přišlo procesí ze Křtěnce). U kříže u kostela bylo kázání, jež měl zdejší kooperátor urozený Dr. Pavel hrabě Huyn ." Hrabě HUYN se pak v letech 1904 až 1916 stal biskupem brněnské diecéze a ode dne 4. října 1916 pražským arcibiskupem. Na tomto postu setrval až do 16. července 1919.
Oltář Panny Marie Lurdské byl při úpravě interiéru kostela v roce 1975 odstraněn současně s oltářem a kazatelnou stojící na levé straně lodi. Zůstala z něho jen socha Panny Marie Lurdské, která je v současnosti umístěna na závěsném podstavci.
V roce 150. výročí Lurdského zjevení byla socha ozdobena růžencem přivezeným z francouzských Lurd. Tento růženec má jednu velmi zajímavou zvláštnost. Z nepřeberného množství tisíců vystavených růženců, byl po dlouhém a pečlivém rozhodování konečně jeden vybírán a zakoupen. Hned po návratu z Lurd jsme se s tímto růžencem modlili děkovný růženec za to, že jsme mohli toto Mariánské poutní místo navštívit. Při modlitbě třetího desátku jsme ale zjistili, že růženec má jen sedm kuliček tohoto desátku. Až na tuto výjimku je zcela normální. Při koupi nás ani ve snu nenapadlo kuličky spočítat. Shodou okolností v roce 150. výročí Lurdského zjevení, které se událo roku 1858, navštívili Lurdy tři poutníci z Morašic. Při výběru tohoto růžence zdobícího nyní sochu Panny Marie Lurdské jistě naše ruce vedla Matka Boží a vybrala si velmi dobře. Tento růženec se nedá totiž používat k modlitbě a tři chybějící kuličky ve třetím desátku budou navždy symbolizovat tři morašické poutníky, kteří Lurdy v jubilejním roce zjevení navštívili.Proto byl tento růženec zavěšen na sochu.
POBOČNÍ OLTÁŘ BOŽSKÉHO SRDCE PÁNĚ
Zbudován byl v roce 1902 jako protějšek oltáře Panny Marie Lurdské a byla na něj umístěna socha Božského Srdce Páně. Socha je z masivu a za 152 tehdejších korun ji zhotovila firma MAYER z Mnichova. Oltář stával na levé straně před vítězným obloukem. Při úpravě interiéru kostela v roce 1975 byl oltář odstraněn a ponechána z něj jen socha Božského Srdce Páně. Ta je umístěna na závěsném podstavci.
HUDEBNÍ KRUCHTA – KŮR
V západní části lodě se nachází velmi vzácná dřevěná hudební kruchta, což dosvědčuje letopočet 1696 vyrytý na spodním nosném trámu. Podobná se v okolí nenachází a je svým způsobem raritou. V parapetu hudební kruchty jsou zasazeny deskové obrazy čtyř evangelistů, datované taktéž rokem 1696.
V prosinci 2007 byl na kůr osazen první ze čtyř zrestaurovaných obrazů a připevněny pozlacené dřevěné řezby znázorňující vinné hrozny s lupeny. Koncem srpna roku 2008 Ivo STANĚK z Horních Kounic, provozující umělecká řemesla, dokončil usazování zbývajících třech restaurovaných obrazů na čelní desku kůru.
ZÁVĚSNÉ OBRAZY
Ze zařízení kostela je třeba připomenout závěsný obraz Krista na Olivové hoře, který je na předchozím obrázku vpravo. Zřejmě pochází ze zámku v Budíškovicích, okres Jindřichův Hradec, z doby kolem roku 1700. Podle nápisu byl věnován Kateřině de Catelmo, rozené Linden-burgové. Tento obraz v místním kostele byl neodborně restaurován kolem roku 1963 přetřením bezbarvým lakem, který pražští restaurátoři odborně odstranili. Obraz nechala v roce 2009 zrestaurovat Římskokatolická církev. Dále tu visí obraz sv. Anny s Pannou Marií, na předchozím obrázku je vlevo a na kůru se nachází obraz s výjevem ukřižování Krista.
VARHANY
Když v roce 1896 nastoupil do trstěnické farnosti farář Ondřej KRÁLÍK, tak zdědil obnos asi 80 zl, který jeho zemřelý předchůdce sebral zvonečkem na pořízení nových varhan, neboť staré varhany byly už tak chatrné, že se na ně nemohlo hrát. V roce 1899 v pondělí o posvícení Morasickém šel farář Ondřej KRÁLÍK dům od domu a shromáždil sbírkou 178 zlatých a 9 krejcaru. Obec MORASICE věnovala 156 zlatých 53 kr, vysoce vznešený generál Křížovníků Dr. V. HORÁK z Prahy 20 zl, a něco sebráno zvonečkem. Všechny sbírky vydaly dohromady 434 zlatých a 62 krejcarů. Duchovní Otec KRÁLÍK vešel v jednání s varhanickou firmou A. MÖLZERA z Kutné Hory. Došlo k dohodě a nové varhany byly objednány a zadány do výroby. Po dodání bylo firmě A. MÖLZERA vyplaceno 445 zlatých. Rozdíl 10 zlatých a 38 krejcarů byl sebrán sbírkou. Varhany měly čtyři rejstříky a byly pneumatické, vzduch byl do varhan vháněn šlapacími měchy. Při mši svaté v den sv. Tří králů, v sobotu 6. ledna roku 1900, byly varhany slavnostně posvěceny. V roce 1925 byly varhanářem mistrem FABIANEM ze Sloupu opraveny a doplněny novými píšťalami.
Varhany byly nahrazeny harmoniem neznámo kdy a v roce 1985 pořízeny varhany současné. Pocházejí z Hustopečí z kostela, který ze skladiště adaptoval tehdejší farář Páter Václav FIŠER.
Dne 27. listopadu 2003 dva zaměstnanci soukromé firmy „Varhany Brno“ dříve „Dřevopodnik města Brna – varhanářství“, pánové SEDLÁČEK a BUŠOV provedli naladění varhan.
KAZATELNA
V roce 1902 rolník z tehdejších Morasic p. Petr SKRYJA věnoval na pořízení nové dřevěné kazatelny 160,- korun. Dosavadní kazatelna byla baroková a stála v lodi v koutě před vítězným obloukem po straně evangelní. Jelikož tam byl postaven poboční oltářík B. Srdce Páně, tak byla kazatelna přemístěna o něco dále do lodi. Firma SVOBODA z Velké Bíteše ji postavila za tehdejších 154,- Kč i dovozem na místo.
Kostel a vnitřní vybavení na pohlednici z roku 1924.
KOSTELNÍ BETLÉM
Kdy a kým byl vyroben, nevíme. Základní kostra je stlučena z přepravních beden. Trojrozměrná chýše Salaše a nejbližší okolní svažitá krajina je velmi pěkně vymodelována z režné pytloviny zpevněné sádrou a poté natřena barvami. V pozadí je realistická malba biblické krajiny s palmami. O Vánocích 1993 se kostelní Betlém se sádrovými figurkami opět rozzářil novotou. Ač ho známe důkladně, tak uchvátil naše zraky novým leskem a jasnými zářícími barvami. Renovace morašického skvostu se ve zmíněném roce ochotně ujala Irena SCHWARZOVÁ narozená 8. 6. 1932, rodačka ze Žerotic a citlivě ho zrestaurovala pro další pokolení.
Betlém tvoří Svatá rodina umístěna v chýši Salaše. V jeslích leží Ježíšek, u kterého klečí svatý Josef a Panna Maria. Za jeslemi leží podle tradice vůl a oslátko. Před Salaší jsou vlevo postavy Tří králů, z nichž jeden klečí, druhý nese dary a třetí černý zadu vede velblouda. Zprava se přicházejí poklonit tři pastýři. Jeden z nich klečí a má před sebou malé dítě. Druhý přináší na ramenou ovečku a třetí hraje na píšťalu. Nad Salaší se vznáší anděl Páně držící v rukách stuhu, na které je nápis „Gloria in excelsis Deo“. Všechny figurky jsou sádrové a velmi pestře zbarvené. Kouzlo Narození dotváří další figurky zvířátek. Před Salaší leží pět oveček. Další dvě k jeslím přicházejí. Jedna z nich vede po boku jehňátko. V patře nad Salaší se pasou další čtyři ovečky. Všechny zmíněné ovečky jsou sádrové. K nim byly v posledních letech přikoupeny dvě kozy vyrobené z plastu o stejné velikosti. Všechny postavičky a zvířátka tvoří harmonický celek- Zkrášlují nám kostel v období Vánoc a připomínají událost, která se stala v Betlémě před více jak dvěma tisíci léty.
Betlém poslední roky staví a sklízí pisatel textu s M. POPEPELKOU. Je posazen na dřevěném podstavci, který zhotovil místní truhlář. Na podstavci je připevněna bílá plátněná dečka s modrým nápisem "Narodil se Kristus Pán, veselme se!", kterou vyšívaly svobodné sestry Aloisie (* 14. 4. 1877 + ?. ?. ????), Antonie (* 23. 7. 1880 + 22. 1. 1962) a Josefa (* 22. 6. 1884 + 15. 9. 1965) WEISOVI bydlící v Morašicích v domě č. 11.
MISIJNÍ POKLADNIČKA - ČERNOUŠEK
K Betlému, každoročně vystaveném v morašickém kostele, neodmyslitelně patří děkující černoušek. Původně to byla misijní pokladnička na peněžní dary. Časem se asi začala dávat k betlému a už se pozapomnělo, k čemu prvotně sloužila. Do poloviny devadesátých let 20. století stával na samostatném bílém dřevěném podstavci. Od těch časů se stal neodmyslitelnou součástí kostelního Betlému, kde bývá umístěn v jeho levém rohu. Černoušek sedí na pařezu. Nohy má překřížené a je bosý. Oděn je do zářivě bílého roucha a na klíně drží klobouk, do kterého se vhazují mince jako dar. Po vhození černoušek děkovně zakývá hlavičkou. Velkou oblibu si černoušek získal hlavně mezi dětmi a mnohokrát vyloudil úsměv na jejich tvářích.
Něco z historie misijní pokladničky černoušek
Misijní pokladničky, černoušků a někde také andílků děkujících pokýváním hlavičky, byly dříve umístěny v každém kostele, jak se můžeme dočíst ve Věstníku Díla šíření víry z roku 1929.
Nejdůstojnější episkopát v naší republice nařídil ve svém misijním pastýřském listě ze dne 27. října 1926 (viz Ord. List 1926 str. 94), aby v každém kostele byla pokladnička na dárky věřících na účely misijní. Pastýřský list doslovně praví: „Nařizujeme, aby v každém kostele byla pokladnička s nápisem na misijní účely, aby každý měl snadnou příležitost darovati něco na misie. Takto nasbíraný obnos jest každého čtvrt roku zaslati příslušnému Ordinariátu."
Poněvadž dosud nebylo vhodných a praktických pokladniček misijních, převzal „Misijní svaz duchovenstva" diecése Litoměřické úkol, opatřiti zvláštní velmi účelné pokladničky. Pokladničky tyto představují černošského chlapce sedícího na kmenu stromu s velikým kloboukem na kolenou. Vhodí-li se otvorem v klobouku peníz, černoušek na znamení díků skloní zdvořile hlavičku. Celá kasička je 29 cm vysoká, umělecky malovaná, litá z cinku. Kdekoliv pokladničky byly umístěny, nalezly značnou oblibu a sešel se v nich často obnos neuvěřitelně veliký.
Pokladnička černoušek v dnešní době
Dnes píšeme rok 2021 a od nařízení episkopátu uplynulo již 95 let. Za tu dobu se pozapomnělo, že to byly původně pokladničky pořízené pro misijní účel. Mnozí proto černouška považují za součást místního Betlému. I mně, jako malému chlapci, bylo divné, proč je tento sedící a hlavou pokyvující černoušek vždy o Vánocích u kostelního Betléma. Vždy jsem si to spojoval s úlohou tří králů, kteří přinesli Jezulátku dary. Podobně přinášeli i mnozí morašičtí věřící dary onomu černoušku. Podle informace Národní kanceláře papežských misijních děl, sídlící ve Špindlerově Mlýně č. 33, se k počátku roku 2013, kdy jsem v této záležitosti bádal, zachovalo v naší republice pouho pouhých 21 černoušků. Náš kostel má tedy určitým způsobem velmi velkou vzácnost. Važme si toho.
LÍPY U KOSTELA
Byly vysázeny v roce 1922 a vysázel je Jan SOBOTKA za odměnu 6,- korun. Dne 13. července 1983 vyvrátila vichřice lípu stojící před vchodem do kostela a poškodila střechu.Dvě lípy tu stojí dodnes.
***************************************************************
MADONA NA PŮLMĚSÍCI S LIDSKOU TVÁŘÍ
V trstěnické farní kronice jsem nalezl strohý zápis z roku 1901, nacházející se na straně 97. Pojednává jen o jakési dřevěné soše Panny Marie s děťátkem. Jako badatel jsem se o tuto zprávu začal zajímat více. Shodou okolností mi pomohl Jan HERMAN z Brna, který o ní také něco věděl. Zjistili jsme, že originál madony, který byl dříve v morašickém kostele se nyní nachází v depozitáři Moravské galerie Brno. Kontaktoval jsem je a domluvil badatelskou návštěvu. Nejstarší pamětníci si pamatují kostel a jeho výbavu v dnešní podobě. O jakési dřevěné soše Madony slyšeli jen z vyprávění a nikdo si nevzpomíná, komu byla darována.
OD B O R N É P O J E D N Á N Í O M A D O N Ě
Jižní Morava, 1430 až 1440
Autorka textu - PhDr. Kaliopi CHAMONIKOLASOVÁ, Ph.D. narozena 1954 v Brně
Polo plastika vzadu vyhloubená, dřevo (lípa), výška 107 cm, původní inkarnát, zbytky zlacení. Chybí dítě, levá ruka P. Marie, hlava P. Marie dodatečně upravená pro nasazení koruny, defekty v dolní části. Restaurováno v roce 1999, N. MAŠKOVÁ. Pochází z filiálního kostela svaté Anny v Morašicích. Získáno v roce 1950 ze zámku Budkov. Brno, Moravská galerie, inventární č. Z 2700.
Ikonograficky je řezba se žezlem a s velkým půlměsícem s lidskou tváří u nohou charakterizována jako Apokalyptická žena a královna nebes (podle Apokalypsy, 12,1). Její povaha je specifickou směsí tradičních a pokročilých prvků, dvou po sobě následujících fází vývoje plastiky prolínajících se v období první poloviny 15. století. K repertoáru krásného slohu se odvolává ještě manýristicky protáhlá figura a jemný pohyb vyjádřený křivkou postavy. Za určitý archaismus považovala KOTRBOVÁ (1950, s. 37) vysoko umístěnou postavu dítěte, zřejmě poněkud nepřirozeně situovanou na zápěstí ruky (odkaz na Madonu františkánského kláštera v Plzni, Madonu u P. Marie Sněžné v Olomouci). Dalším archaismem je však zřejmě také čtyřlistá forma spony pláště na prsou ve formě růže jako mariánského symbolu, s níž se setkáváme zvláště v první polovině 14. století (SUCKALE 1993, s. 55 - 60). I přes tyto vazby k motivům obvyklým jak ve starším sochařství 14. století, tak v krásnoslohé stylové vrstvě, jsou vazby k těmto formálním konvencím již poměrně vzdálené. Ostatně také nižší kvalita plastiky naznačuje, že jde jistě o práci odvozenou, opírající se (v redukovaném schématu) o některý z hodnotnějších typologických mezičlánků. Velkorysý, ale důsledně pročleněný rozvrh plastiky a její tvarová rytmika přesvědčivě dokládá, že zjemnělost krásného slohu ustoupila tvarové redukci odrážející se ve skladbě mělkých záhybů, nicméně tvarově přesně artikulovaných, které však nedosahují oblosti krásnoslohé fáze. Formální vlastnosti nicméně řezbu zařazují ještě do stylové problematiky pozdní fáze měkkého slohu. Namísto ideální fyziognomie se setkáváme u Madony z Morašic s poněkud zhrublou typikou tváře výrazného oválného tvaru s robustními fyziognomickými rysy. Zvláště intenzivně vystupují velké proporce hlavy, pevný tvar a lineárně zvýrazněná kresba detailů tváře.
Obdobný sochařský typus je široce rozšířen v jihoněmeckém a v blízkých formách zejména v salcburském prostoru. Předstupně existují například v okruhu kolem Mistra ze Seeon - Madona v Seeon (1430), Madona z Weildorfu 1429 - RAMISCH 1964, s. 52-54. Posledně jmenovaná práce mimoto dokládá analogický ikonografický typ madony jako apokalyptické ženy (s velkým půlměsícem s tváří obrácenou nahoru ze tříčtvrtinového profilu), jejíž původní umístění se předpokládá v centrální pozici na oltáři Nanebevzetí P. Marie. Morašický kostel má však odlišné patrocinium (svatá Anna). Protože u weildorfské figury se již projevují první známky zalamování a zaostřování záhybů, po nichž v morašické plastice ještě nejsou zřetelné stopy, můžeme ve vztahu těchto děl spatřovat alespoň relativní oporu pro datování. Morašická plastika patrně rezonuje výtvarnou aktivitu, soustředěnou zejména v salcburské oblasti (v oblasti příslušející k salcburskému arcibiskupství) v replice místního lokálního dialektu. Otázkou, kterou by mělo zodpovědět další studium, je předpoklad, zda bychom podobně, jako u Madony františkánského kláštera v Plzni, mohli uvažovat o určité formě retrospektivy jako jedné z tendencí spojených s pohusitskou dobou (Bartlová 1999).
Literatura: Kat Brno 1935-1936, kat. č. 22; KOTRBOVÁ 1950, s. 36-37, 38, kat č. 19; Dufek 1967, s. 138, kat č. 1.
Na schůzce, konané 4. 11. 2012 padá rozhodnutí, že bychom chtěli mít v kostele, který je majetkem obce, kopii Madony na půlměsíci s lidskou tváří, jejíž originál je uložen v depozitáři Moravské galerie Brno. Pro morašický kostel svaté Anny ji zhotovila lidová řezbářka Lenka BRZOBOHATÁ z Vítonic a uhrazená byla z darů občanů.
Kopie Madony na půlměsíci s lidskou tváři byla požehnána při žehnání plastiky Matky ustavičné pomoci, které se událo dne 27. 7. 2013 při morašické pouti.
PLASTIKA MATKY USTAVIČNÉ POMOCI
Byla kostelu svaté Anny darována při příležitosti žehnání plastiky Matky ustavičné pomoci, které se událo dne 27. 7. 2013 při morašické pouti, společně se žehnáním Madony.
